Jmenuji se, Tonksova!

Ahoj lidičky, opovažte se mě říkat - Nymfadoro! Jsem Tonksová

Témata

Proč?

Počítadlo

Kalendář

Kecky

Sestřička

Obrázek

Vtipy

Počasí

* * *

ICQ

Kuk

Nojo no

Poznání

1. kapitola

Jako každý den jsem musela jít do obchodu, abych nakoupila pro svoje sourozence. Máma s tátou byly zase někde v trapu a já, jako nejstarší z dětí, je musela zastoupit.
 
Ach jo, já se vám zapomněla představit. No, ihned to napravím.
 
Pocházím z docela zámožné rodiny, která zbohatla na nějakém vynálezu. Přesně nevím, o co se jedná, ale otci to fakticky vyneslo krásný prachy.
Vzal si moji maminku, která není sice moc krásná. Zdědila jsem to po ní. No, ale hlavně měla a má prachy.
Otec je vynálezce a peníze k životu potřebuje. Není moc doma, stejně jako maminka. I když, nevím, co dělá ona!
Jak už jsem řekla, nikdo není doma. Matka nechtěla žádný sluhy, nechápu proč, ulehčili by nám práci. Tedy, mě.
Jinak mám tři sourozence. Jsou od sebe vzdáleni ob dva roky. Takže, nejmladší Nataše jsou dva roky, pak mám čtyřletou setru Annu a šestiletého bratra Mikuláše.
Nechápu, jak naši přišli na moje jméno, když všichni moji sourozenci mají, dost jiná.
No tedy, já hlava dubová! Zapomněla jsem vám říct, že moji rodiče pocházejí z Ruska. V tehdejší době to byl, Sovětský svaz. Nejzajímavější na tom je, že si nic z té doby nepamatuji.
Jsem nejstarší z dětí a je mi osmnáct let, dost velký věkový rozdíl. Nemyslíte?
Abych napravila svoji chybu, se jménem jsem se trochu sekla. Alexandra, je totiž jméno ruské až dost. Ještě, že mi nedali jméno Kateřina anebo, Anastázie. No a moje druhé jméno Elisabeth je dost Britské. Takže se ve světě neztratím. Jak s oblibou říká moje maminka.
Otec se jmenuje Joseph a matka Marie Elizabeth Fjodorovna, a když si vzala otce, změnila i svoje jméno. Nyní se jmenujeme Himmlerovi a to je zas spíše německé příjmení.
Je rok 1947 a myslím, že před několika lety byl konec nějaké války. Snad to dokonce byla i válka světová.
Jak už jsem řekla, z té doby si nepamatuji žádnou událost, která by se na mě podepsala.  Je to už čtyři roky, co žijeme v Americe.
Zase jsem odskočila od tématu. Nic, napravím to.
Měřím 185 centimetrů, jak už jsem řekla, nejsem krásná. Jsem vychrtlá a nepřirozeně vysoká. Fakt hnusná kombinace, ale alespoň jsem chytrá.
Mám blond vlasy a modré oči. Jednou mi táta řekl, že bych za války byla dost oblíbená. Nejspíš to myslel ze srandy, protože se pak šíleně rozesmál. V té chvíli jsem se ho dokonce i bála.
Jinak jsou všichni z rodiny úplně jiní. Matka má tmavé vlasy, které jsou prosvíceny šedinami. A otec má plešku, na slunci se mu krásně leskne.
Všichni až na otce jsou podsaditější postavy, i když se to na těch capartech ještě nepozná.
Jako jediná mám, jak už jsem řekla, modré oči. Opakuji to proto, aby každý pochopil, jak jsme rozdílní. Nevím, proč mě to napadlo zrovna teď a tady, ale je to tak.
Ostatní mají hnědé oči, otec je má spíše šedé.
 
„Co si budete přát? Slečno Himmlerová?“
„Ach. Jistě, promiňte.“
Vzpamatovala jsem se a vytáhla z obrovské tašky seznam, který jsem předevčírem sepsala.
„Copak bude maminka vařit?“
Zmateně jsem se podívala na prodavačku a lehce zrudla. „Ne-ne-nevím.“
Ona jen přikývla. Cítila jsem na sobě její pohled, ale už jsem jí nevěnovala pozornost. Když mi vše vyskládala na pult, přikývla jsem a odpočítala peníze.
„Děkuji.“ Zašeptala jsem a vyběhla ven.
Zaslechla jsem jen několik slov, které mě dost rozrušily. „Něco se mi na tom nelíbí. Chudák holka, kdo ví, co se to tam děje.“

<    >
Žádné komentáře
 
Kdo si nedá pozor, tak ať jde.