Jmenuji se, Tonksova!

Ahoj lidičky, opovažte se mě říkat - Nymfadoro! Jsem Tonksová

Témata

Proč?

Počítadlo

Kalendář

Kecky

Sestřička

Obrázek

Vtipy

Počasí

* * *

ICQ

Kuk

Nojo no

Nenávist nebo láska?

3. Kapitola 2/2

Tak, je to celé. Nyní se posuneme v ději. I když,... Uvidíte.

No jo. Ukázka, zase. Tady máte polovinu kapitolky, sice jen ukázka. Nenávist nebo láska?
PS: Díky za komentáře, potěší.

Dívka a chlapec, stáli v pokoji a s obavami sledovali kliku u dveří. Nic se však nedělo, jen ze spodních pater domu byl slyšet křik. Řev, ze kterého bylo možné poznat, že ten kdo křičí, má strach. Bojí se něčeho, co nezná, něčeho, co snad ani znát nechce.
Mladík udělal dva kroky vpřed, dívka si povzdechla a uchopila jej za ruku. Cukl sebou, vytrhl se z jejího sevření a došel ke dveřím.
„Prosím,“ unikl dívce ze rtů tichý vzdech. „Draco, nenechávej mě tady, prosím.“
Otočil se čelem k ní. „Marion, musíme utéct. Nesmíme ho nechat vyhrát. Teď je ta pravá chvíle. Pokud je ten bastard mimo.“ Položil ruku na kliku a stiskl. „Za chvíli jsem zpět.“ zašeptal a za chvíli, jako kdyby ho nebylo.
 
Za každým krokem se zastavil, oči mu bloudily po celém prostoru. Nedostávalo se mu dechu a srdce měl až v krku. Nádech, zastavil na prvním schodě. Otočil se kolem své osy, udělal jeden krok a pak další. Přišlo mu to jako věčnost, než došel k otcově pracovně.
Zaklepal.
Ticho.
Opět se zhluboka nadechl, sevřel kliku ve zpocených dlaních a stiskl ji. Dveře zavrzaly. Nechal je být a zaposlouchal se do okolních zvuků. Nic se nezměnilo. Vešel. Ihned za sebou zavřel dveře a čekal.  
Nic, jen ticho.
Věděl, že to, co hledá, najde ve stole. Bylo to přenášedlo, které bylo přichystáno jen, jako poslední možnost. Ani na chvíli, mu nepřišlo na mysl, že by je snad jeho rodiče měli potřebovat.
Musel dát pozor na parketu, která se nacházela přímo pod pravou zásuvkou psacího stolu. Vrzala.
Několik kroků jej dělilo od nového života, od šance začít někde znovu, s čistým štítem. Začít jako nepopsaný list, bez toho, aby jej někdo soudil.
Tři.
Dva.
Jeden.
Poslední krok a,…
 
Marion, se hned po Dracově odchodu svezla po stěně na zem a položila hlavu do dlaní. Měla strach, bála se toho, co bude. Měla obavy o život člověka, kterého znala jen dva dny. O někoho, koho nechápala. Měla strach i o svůj život.
Neměla hůlku, nemohla se bránit, kdyby,…
 
Co myslíte? Dokáží něco změnit? Spojí se proto, aby změnili to, co jim bylo předurčeno? Nebo někdo vstoupí do jejich plánů a zhatí je?
Nevíte?
Právě teď je tady ta chvíle. Okamžik, který rozhodne o všem.
Čas.
 
***
 
Bellatrix, vycítila svoji šanci. Nesměla a ani nechtěla čekat. Musí pomstít smrt svého pána. Teď, ano, právě teď je ta pravá chvíle. Je slabý, bezmocný,…
Stačí vyřknout jen dvě slova a spravedlnosti bude učiněno zadost. Vražda na tyranu, přece není vraždou. pomyslela si a vešla do jeho pokoje.
Pohled na toho, koho nenáviděla, jí vehnal krev do tváře. Musí zemřít, musí,… Kolem celého jeho těla se vznášela aura, aura moci. Chránila ho, nedovolovala nikomu, aby se dostal až k němu.
Žena zklamaně svěsila hlavu.
Hlas, dostával se jí až do mozku. Šeptal, ale pomalu sílil. „Ani ty neujdeš trestu.“ ševelil. Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. „Kdo jsi?“
Smích.
„Ty bastarde,“ zařvala.
„Hlupačko. Myslíš, že se tě bojím? Strach? Já nemůžu mít strach. Dostala jsi tolik šancí, aby ses změnila. Promarnila jsi je, a proto neujdeš trestu.“
„Ne,“ opět vykřikla a vyběhla ven. Narážela do nábytku. Upadla, aby vstala a opět upadla. Plazila se po kolenou, musela tomu uniknout. Měla šanci, měla,… „Ne,“ zakřičela znovu a vběhla do pracovny svého švagra. „Ty,“ zařvala a vytáhl hůlku. „Dej mi to, hned.“
Chlapec jen zavrtěl hlavou. V prstech svíral svou jedinou záchranu, nechtěl ji ztratit kvůli téhle…. Kreatuře, která si říkala teta.
„Okamžitě mi dej tu věc. Tobě se přece nic nestane. Já,… Doprdele. Draco, prosím.“ Otočila se, poslouchala. „Já, musím pryč. Je tady, je tady,…“ vykřikla. Chytila se za hlavu, začala si trhat vlasy. Řvala jako zvíře, bolestí. Upadla na zem, válela se. Z očí, uší a nosu jí začala téct krev.
Chlapec udělal dva kroky vpřed, její ruce jej však chytily za kotník a srazily k zemi. V očích se jí objevila prosba, žádost o pomoc. „Prosím,… Pomoz mi,“ zašeptala. Stahovala si ho pod sebe. Vytrhl se jí a kopl do hlavy, ozvalo se křupnutí a celý obličej se jí zalil krví. Zlomil jí nos.
Opět zařvala, v očích se jí objevila nenávist. Z posledních sil se vrhla po hůlce, která jí vypadla z ruky, když neviditelný nepřítel zaútočil. Dotkla se jí, sevřela ji v dlani a otočila se na svého synovce. Ani on však nelenil, svíral v ruce svoji hůlku. „Mdloby na tebe,“ zařval dřív, než ona stačila doříct. „Avada….“
Chtěla mě zabít, zabít,… Byla jeho myšlenka, když opouštěl pracovnu.

***
 
Myslíte si, že existuje jen ten náš svět? Ten, který všichni známe a věříme,… Čemu vlastně a v co, věříme? Měli bychom věřit v sebe, v to, že dokážeme vše, co budeme chtít.
Šance, každý by měl dostat druhou šanci, ale proč? Dostane-li někdo šanci změnit se. Udělá to?
 
„Marion,“ vykřikl, když vběhl do svého pokoje. „Musíme se dostat na pozemky. V tomhle domě se něco děje a já nechci, aby,…“
Dívka se na něj otočila a zavrtěla hlavou. „Už nemůžeme, už ne.“
„Proč?“ zeptal se nechápavě.
„On,“ ukázala prstem za Draca a zbledla.
Otočil se tím směrem, kterým mířil její prst a hrůzou přestal na pár okamžiků dýchat. „Otče,“ zašeptal sotva slyšitelně a také zbledl.
Naproti stál muž. Dříve určitě míval dlouhé blond vlasy, které však právě teď, byly slepeny zaschlou krví. Ze všech viditelných otvorů mu tekla krev a táhl za sebou pravou nohu. „Dej mi to,“ šeptal. Jeho hlas vzbuzoval hrůzu. Oběma se zježily chloupky na celém těle, otřepaly se. „Hned.“
Zavrtěl hlavou a udělal dva kroky zpět. Musím ji ochránit, musím. „Proč chceš ten zatracenej krám! Stejně se z toho nedostanete. Zabije vás to, všechny.“
„A ty si myslíš, že,… Snad si nemyslíš, že se to vyhne tobě.“ Usmál se, jeho otec. „Chtějí spravedlnost. Pche,…“ odfrkl si.
Marion, Marion, slyšíš? Já ho zadržím a ty uteč. Jasný! Musíš někde sehnat obraceč času, musíš se dostat do té chvíle, kdy se to změnilo. Nedíval se na ni, nechtěl, aby otec něco vytušil. Došel až k ní, chránil ji vlastním tělem doufaje, že pochopila.
„Myslíš,… Ona ať táhne. O ni, jim nejde. Šanci, chtějí ti dát šanci. Proč?“ rozesmál se tichým a šíleným smíchem.
Jeho syn zavrtěl hlavou, polkl. „Ty mě chceš zabít?“
„Ne, teď už ne,“ vykřikl a vyskočil z okna. Dřív, než mu v tom mohl někdo z nich, zabránit. Oba se naklonili ven, nic není vidět. Všude jen mlha. Výkřik, který pomalu slábl, až zanikl docela. Dopad těla na zem, však slyšet nebylo.
 
***

Vyšli před dům.
Nikdo je během průchodu domem neoslovil, nikdo je nezastavil. Pohled, který se jim naskytl v nich budil hrůzu. Viděli mrtvé a zlomené lidi.
Omyl!
Ne lidi, ale stvůry, které byly – lidmi. Nyní už s nimi neměli nic společného. Ne, posledních několik let již ne. Staly se z nich trosky, stíny minulých dob. Několik z nich k nim upíraly oči plné strachu, oprávněných obav, co s nimi bude.
Draco ani Marion, se nezastavili, neotočili se a ani nepromluvili. Drželi se za ruce, křečovitě svírali dlaně toho druhého, kousali se do rtu a odvraceli zrak.
Draco, miláčku,“ ozval se z jednoho rohu vyděšený hlas. Oslovený chlapec zavrtěl hlavou, po tvářích mu stekly slzy, nezastavoval je, nechal je volně téct – odplouvat pryč, do zapomnění. „Vrať se, zachraň mě, prosím.“ pláč. „Jsem tvoje matka, tvoje,...“ zbytek slov zanikl v chroptění.
Nemohl jsi nic dělat, nic,“ snažila se ho uklidnit. Pevněji, pokud to šlo, sevřela jeho dlaň ve své. Upřela na něj svůj pohled, musel ho opětovat. Musel, ale nechtěl. „Draco, vybrali si svůj osud sami. Mohou za to, co se jim stalo. Za jejich skutky,... Zasloužili si to, všechno.“
Já... Měl bych to vědět nejlépe, ale,... Jsou to moji, byli to moji rodiče“ opravil se a pokračoval. „Dřív jsem je, snad, miloval. Viděl jsem v nich to, čím chci jednou být, vzory.
No a pak, pak se to změnilo. Ze dne na den. Pochopil jsem tolik věcí a nenávidím se za to, kým jsem byl. Změnila jsi mě.
Možná si to neuvědomuješ, možná se ti to zdá jako lež. Ale věř mi, je to pravda. Otevřela jsi mi oči a za to, za to ti děkuji.“ ukončil svůj proslov a nahrbil se v očekávání. Snad,...
Děkuji,“ bylo to jediné, co řekla.
Vyšli z domu a vydali se vstříc novým zítřkům. Snad lepším. Kdo ví?
Žádné komentáře
 
Kdo si nedá pozor, tak ať jde.