Jmenuji se, Tonksova!

Ahoj lidičky, opovažte se mě říkat - Nymfadoro! Jsem Tonksová

Témata

Proč?

Počítadlo

Kalendář

Kecky

Sestřička

Obrázek

Vtipy

Počasí

* * *

ICQ

Kuk

Nojo no

Nenávist nebo láska?

3. Kapitola 1/2

Nenávist nebo láska?



Draco Malfoy, se probudil ve své posteli a rozhlédl se kolem sebe. Vše bylo na své místě, tak jak si to pamatoval z předchozího dne, ale děsilo ho něco jiného. Kde je, Potter a ta dívka. Co s ní ten parchant provedl! Vždyť je jeho, dostal ji,… „Přestaň,“ okřikl se nahlas a zavřel oči. „Ona není věc, je to člověk.“
Vyskočil na nohy a s myšlenkou na Marion, se vydal do koupelny. Před dveřmi, se mu zatočila hlava, musel se něčeho zachytit, aby neupadl. Opřel se o dveře a čekal.
Dýchání.
Ohlédl se, oči mu zabloudily do všech koutů, ale nic ani nikdo, není vidět. „Představy,“ uklidňoval se rozechvělým hlasem a pomalu si sundával svoje svršky. Oblečení, ve kterém usnul. Našlapoval pomalu, dlaždičky v koupelné, byly studené a vlhké. „Jak?“
Došel k vaně a pohled mu padl na tělo, které leželo uvnitř. Voda kapala z kohoutků, na podlaze leželo několik ručníků a kus látky. Posadil se na hranu a díval se na nahou ženu, dívku. Nechápal to, ale její tělo jej vzrušovalo. Nemohla se bránit, nemůže… mohl by…. Prsty se dotýká její běloskvoucí kůže a sjíždí níže, níž, až,… „Ne,“ ucukl a podíval se na svoje prsty. „Nesmí, nemůže, nechce být jako oni, on!“
Několikrát se zhluboka nadechl a sklonil se do vany. Ne, ona tady nesmí zůstat. Ne takhle. Její tělo láká k pohlazení, jen jeden dotek, nesmí. Bere ji do náruče a nese do své postele, kde ji pokládá na lůžko, které před chvílí ustlala snad neviditelná ruka.
Je lehká, jako pírko a křehká jako ten nejvzácnější porcelán. Už nesmí dovolit, aby jí někdo ublížil. Nikdo, a hlavně ne on. Pokládá ji na postel a přikrývá jemným saténem.
Posadil se vedle ní, musí ji hlídat.
 
Proč na mě tak působí? Jak to, že se chovám jako blázen. Žádná není jako ona, proč? Není ani čistokrevná, nebo je? Nic o ní nevím a ona? Co o sobě ví ona.
 
Mladík položil hlavu do dlaní a zavřel oči, které ho pálí. Snad slzy? Zvrátil hlavu vzad, oči nechal zavřené a snažil se přemýšlet.
„Draco?“ ozval se po chvíli její hlas. „Jsi v pořádku? Já,… Je mi líto, že,…“
„Mlč, prosím,“ sklonil se k ní. Tvář, tak blízko její, že mohl spočítat její drobné pihy, které mu připomněly,… „Já, měli bychom toho nechat.“
Dívka se obrátila k oknu, které jí poskytlo výhled na zahradu, a nahlas si povzdechla. „Nemáš náladu na malou procházku? Jen tak,… k jezeru.“ Nepodívala se na něj, čekala.
Ticho.
Opět se otočila, tentokrát čelem k němu. Jeho výraz, byl tak nečitelný. Na spánku mu pulzovala žíla, čelo svraštěné. „Co ti provedli?“ zašeptal téměř neslyšně.
Zavrtěla hlavou, posadila se a prsty se dotkla jeho tváře. Nechtěla mu ublížit, znala ho,… Kdysi o něm slyšela tolik lží. Nebo to snad nebyly lži? Nechová se tak, jak si představovala, je jiný. „Nic, nic se nestalo. Já,… já,… s tím souhlasila, se vším. Není to tvoje chyba ani,…“
„Já vím!“ udeřil pěstí do své dlaně. „Já vím, že to není moje chyba. Už mlč, drž hubu.“ Vyskočil na nohy a otočil se na ni v očích nenávist.
Proč? Byla jediná otázka, která neprošla skrz rty. Nechtěla vědět, proč je takový. Proč se dokáže během chvíle změnit. Z člověka na tohle,…
„Nedívej se na mě, ne takhle! Co sakra po mě chceš!“ vykřikl. Otočil se k ní zády a došel k oknu, neměl sílu se na ni dívat. Ne neměl a snad ani nechtěl ji vidět.
Kroky.
Přibližující se kroky.
Ticho.
Dech.
Dotek na jeho paži a poté i na jeho tváři. Otáčí si jej k sobě. Chce se mu dívat do očí. Chce, aby věděl, že mu to nedává za vinu. Nechce, aby se trápil. „V pořádku?“ v těch slovech je tolik pochopení a ochoty.
I on jí položil ruku na tvář. Jedno pohlazení, dotek na rtech,…
Zavrtěl hlavou a přikývl. „Tak co? Jdeme do té zahrady?“
 
***
 
Probuzení.
Všude kolem jen těla, zpocená těla. Harry Potter, chlapec-který-přežil, nyní již ten-který-nezná-odpuštění, se rozhlédl kolem sebe. Někdo mu chybí, kdo,…
Výkřik.
Všichni nechápavě rozlepují oči a dívají se na svého pána. Proč je rozčílený, proč,…
Několik kleteb, které tryskají z jeho hůlky. Dopad několika těl na podlahu. Oči, které již nikdy nespatří světlo světa. Nikdy už neuvidí vyjít ani zapadnout slunce.  Proč však litovat někoho, kdo sám nezná slitování.
„Kde je ta malá coura,“ jeho slova mu odkapávají ze rtů jako jed. „Ty, kdo ji odvedl pryč. Bez mého svolení se nikdo z vás ani neumyje. Jak to, že,…“
„Můj pane,“ osmělil se někdo. „Rozkázal jste paní Malfoyové, aby ji odvedla do pokoje svého syna. Můj pane, já vím,… Nedovolil jste mi promluvit. Co nejpokorněji se omlouvám,“ sklonil se až k zemi.
„Kdo jsi?“ otázka plná podezřívání. Jsem snad paranoidní? Neznám ho. Nový temný pán, zavrtěl nad svými myšlenkami hlavou. Měkne mi mozek. Uchecht se. „To je fuk, stejně dřív nebo později zemřeš.“
Pokynul jim a blahoskloně je bez mučení propustil. Jakmile odešli opřel se o okno a vyhlédl ven na zahradu. Na chvíli, doopravdy jen na malý okamžik, pocítil tlak na prsou, svědomí. Tan pocit však za chíli zmizel a nahradila jej zlost.
Hlava, šíleně jej zabolela. Již několik let tem pocit nezažil, ale jistě by se bez něj obešel. „Harry Pottere!“ ozval se odnikud hlas, který si myslel, že už neuslyší.
Kde jsi?“ vykřikl. V jeho hlase bylo možno zaslechnout strach a hrůzu.
Smích. „Snad se mě nebojíš. To je směšné. Zabil jsi mě a bojíš se mého hlasu. To se nejspíš bojíš i sám sebe. Vždyť já jsem ty! Nikdy mě nezabiješ, nikdy, pokud budeš žít ty,...“
Mlč,“ zaječel panicky, upadl na zem. Snažil se ten odporný hlas dostat z hlavy. Musel jej vytlouct, musel,...
Řev se rozléhal celou místností, celým domem. Před dveřmi se zastavilo několik jeho stoupenců. Mocnost temnoty – tak si nechal říkat. Neměli odvahu vejít dovnitř, nechtěli trest.
Křik za několik minut ustal, dveře se otevřely a jim se naskytl nevídaný pohled. Jejich pán, ten-který-se-ničeho-nebojí, vešel jako zlomený člověk. Na jeho čele, které již nezdobila jizva ve tvaru blesku, byly krvavé šrámy a po tváři mu stékaly velké kapky potu, smíchané s krví.
Snape, kde je? Rychle ho přiveďte, musím od něj něco zjistit. Hned!“ Nastal velký rozruch, všichni se o překot rozběhli pryč. Jeho hlas je však zastavil. „Vy idioti, jasně ne všichni. Ty.“ ukázal křivým prstem na jednoho, neznal ani jeho jméno. „Najdi ho a řekni mu,... To je fuk. Řekni, že ho jeho pán volá, jasné!“ Když muž přikývl, Potter se otočil a vyšel na zahradu. „Ať přijde do letohrádku!“ zavolal ještě a ztratil se v záři vycházejícího slunce.

***

Draco a Marion seděli v letohrádku a dívali do slunce, které dávalo zářivě vědět, že se blíží léto. Hřálo a prostupovalo jejich těly. Dívka se lehce usmála a zvrátila hlavu vzad. Chlapec ji chvíli bez dechu pozoroval. Ani jeden z nich nepromluvil.
Z dálky se ozvalo odbíjení hodin, které oznamovalo, že je pět, čas snídaně. „Chytni mě za ruku, prosím.“ ozval se její naléhavý hlas. Podíval se na ni, v očích otázku.
Do prdele,“ vyrušil je vzdálený výkřik. „Zasraná práce. Jsem kouzelník a zakopnu o blbej kořen, kterej tady nemá co dělat.“
Marion, rychle si sedni na zem a masíruj mi nohy. Hned!“ Dívka na něj chvíli nechápavě zírala, pak si však sedla na zem a začala s masáží. Opět se nepatrně usmála.
Kroky se přibližovaly, až se dotyčný zastavil před schůdky vedoucími do altánku. „Malfoyi, tak tady jsi!“ zařval až mu sliny odletěly od pusy a dopadly na mladou dívku. Zhnuseně se na něj podívala. Mlčky se dívala do jeho zelených očí, které se pomalu začaly zabarvovat do ruda. Nepatrně, ale postupně. Jeho oči,... Přistiženě sklopila hlavu a pokračovala v činnosti, kterou na chvíli přerušila.
Ano, pane. Jsem tady. Potřeboval jste ode mě něco?“ seděl, nevstal. „Ty! Pořádně,“ cukl sebou a snad nešťastnou náhodou ji kopl. Dívka upadla, v očích se jí zaleskly slzy.
Potter, se pousmál a posadil se naproti mladému Malfoyovi. „Jasně, jen tak si ji vychováš. Musí poznat, kdo je tady pánem. Samozřejmě až po mě. Že ano, zlatíčko.“ usmál se na nechápavě se tvářící Marion. Dívka ihned přikývla a po kolenou se odplazila do rohu.
Dál si ji ani jeden z nich nevšímal, nikdo nepromluvil. Ticho narušil až on, opět. „Příteli,“ uchechtl se a podíval se Dracovi do očí. „No, tak jinak. Odejdi a nech my tady tuhle krasotinku.“ Dívka se vyděšeně podívala na Malfoye, nešťastně zavrtěla hlavou a neslyšně zašeptala: „Ne, prosím.“
Mladík přikývl, zvedl se a odkráčel pryč. Ještě než odešel pryč, naposledy se jí podíval do očí. Promiň. „Pane, užijte si to s ní, ale rád bych si s ní ještě pohrál.“
Jistě,“ odvětil mu, Harry a již se věnoval jen a jen dívce.
Ticho.
Dech.
Jak se jmenuješ?“ zašeptal.
Ten hlas, jako kdyby mu nepatřil. V té otázce byl totiž zájem. On chtěl doopravdy vědět, jak se jmenuje.
Marion,“ i ona odpověděla šepotem.
Kroky, opět. „Pane, potřeboval jste se mnou mluvit?“ přišel k nim Snape a uklonil se před svým, pánem.
Chichi,“ ozval se mu v hlavě neznámý hlas. „No teda Harry Pottere, tohle bych od tebe nečekal. Zabiješ tolik lidí a najednou. Snad ti nezáleží na týhle, holce,“ odfrknutí.
Pane, je vám něco?“ promluvil, starostlivě Severus a s obavamy se podíval na svého pána. „Vypadáte, jako kdyby jste viděl anebo slyšel mrtvolu.“
Vy jste to neslyšeli? Ani jeden z vás?“ otočil se i na Marion a čekal na odpověď.
Dívka se lehce zamračila a poté se podívala na bývalého profesora lektvarů. On její nechápavý pohled opětoval, nepromluvil. Zavrtěla hlavou, snažila se ztratit, být neviditelná.
Ty mě nepoznáváš? Já,...“
Harry se postavil a začal se točit kolem dokola. „Před chvílí mluvil. Je někde tady,...“
Pane,“ opět starostlivý tón. „Jste přepracovaný, měl byste si odpočinout.“
Mladý muž, nyní si říkající Mocnost temnoty, se zamračil. „Nesnažte se mě naštvat! Já vím, že ten hajzl tady je a vy,... Vy s ním spolupracujete, chcete,...“
Idiote! Ty jsi mě nepoznal? To je my teda úroveň,... Zabil jsi mě, pamatuješ?“
Celý svět se s ním zatočil a chlapec-který-dříve-přežil, upadl v bezvědomí na dlaždičky, které pokrývaly podlahu v malém, bílém letohrádku.

***

Mlha a Harry Potter, dva nerozluční kamarádi, pro tentokrát. Nic dalšího není v dohledu, jen mléčně bílá mlha, která se rozvaluje po celém prostoru. Nedovoluje proniknout ani paprsku světla.
Hlasy, rozléhají se všude kolem. Jsou za každým rohem, kdekoli a nikde. Nelze a ani jim nemůže rozumět. Je slyšet, že se zlobí. Moc se zlobí.
Šepot, postupně sílící šepot. Zahryzne se až do morku kostí. Kousne a nepustí. Drží a trhá, jako pes. Zapisuje se do mozku, zanechává po sobě stopu, rozžhavený otisk.
„Zabil, zabil, zabil,…“
„Smrt, smrt, smrt,…“
Zurčení vody? Nebo vodopád? Déšť? Ticho.
„Odpuštění, od….“
„Pche,… Nezaslouží si to! Musí trpět, zaplatit,“ Ozvěna se rozléhá všude kolem, hlas pokračuje dál. „Nikdo nesmí ujít trestu. Pomsta je nepatřičná, neodpustitelný zločin. Jen spravedlnost, spravedlnost,….“
„Dost!“ výkřik, který všechny ty hlasy, umlčel.
Ticho.
„Nejste tu pro to, abyste soudili. Záleží jen na něm, na něm,…“ ozvěna se rozléhá. Mlha pomalu ustupuje. Stíny, kterých je kolem nespočet, se přibližují. Kruh se uzavírá, opona padá.
Smích. Opět je všude.
„Pochopil jsi, pochopil, pochopil,….?“ znovu ten hlas, hlas bez těla. Stíny dostávají své tváře, jejich oči,… Sledují ho, nechtějí jej nechat uprchnout. Jen jedna tvář, jediná,… Má úsměv na rtech a v očích, v těch očích má obavy. Ona nechce, nesmí. On musí pochopit, ale nechce. „Máš poslední šanci, nezahoď ji, prosím.“ I její hlas umlká, i ona mizí.
 
***
 
Možná se vám to zdálo jako chvíle, jako mžik. Opak je však pravdou. Během těch několika minut, se vše dalo do pohybu, kolotoč se roztočil.
On musí pochopit.
Možná už nebude mít šanci napravit své hříchy. Možná, možná to někdo udělá za něj, snad.
Vytušili svoji chvíli a unikli ze spárů těch zrůd.
Oni to mohou změnit.
Mohou, ale dokáží to? Dokáží se povznést nad to, co jim život přichystal. Anebo se odloučí a každý bude hledat tu svoji cestu? Čas je neúprosný a na nikoho nečeká.
Nikdy nečeká.
Osud?
 
Žádné komentáře
 
Kdo si nedá pozor, tak ať jde.