Jmenuji se, Tonksova!

Ahoj lidičky, opovažte se mě říkat - Nymfadoro! Jsem Tonksová

Témata

Proč?

Počítadlo

Kalendář

Kecky

Sestřička

Obrázek

Vtipy

Počasí

* * *

ICQ

Kuk

Nojo no

Nenávist nebo láska?

2. kapitola

------

Jak to říct? Tahle kapitolka je trochu, no,... Objeví se tam sex, takže dám menší hranici (jestli to někdo čte) nad 15.

Díky, povídka Nenávist nebo láska?

Aktualizace:

Tak, tahle polovina je taková oddychovka. Snaha o něco, co by mělo být laděno komediálně. Zkuste si to představit.
Po té sexuálně nabité půlce (chacha), je to oddych. Prozatím.
PS: Vím, mohla jsem to napsat do jedné kapitolky, ale takhle se to pěkně oddělilo, jinak by to podle mě, vypadalo nepatřičně.
Mini část.
Nenávist nebo láska?


PS: Zatím se to nezdá, že by se to mohlo takhle vyvíjet, ale počkejte si na překvápko.

--------

Marion se probudila, nemohla uvěřit tomu, kde je a snad tomu ani uvěřit nechtěla. Ten svět, který znala a který si tolik oblíbila, ten neexistoval. Byl to snad výplod její mysli? Její, choré mysli? Nebo snad jen snila a teď se probudila do kruté reality?
Věděla, ne, spíš tušila, co ji nyní čeká. Až teď si všimla, že se na ni dívá pár ocelově šedých očí. Byly tak, zvláštní, nikdy takové neviděla. To, co se v těch očích spojovalo! Byly na první pohled chladné, když se však člověk podíval blíž a lépe, viděl v nich i laskavost. Vlastnosti, které obvykle nebyly spolu, doopravdy se spíš vylučovaly.
„Už jsi vzhůru, Marion?“
Přikývla. „Byla bych raději, kdybych se neprobudila. Nechci,… Víš, zdál se mi sen. Byl tak krásný, ale já věděla, že je to jen sen. Jen moje touha po tom, aby to tak bylo. Chtěl bys ho slyšet?“
Bylo ticho, to ticho trvalo dlouho. Jako kdyby i on snil a nechtěl se probudit. Pak zamrkal a lehce sebou trhl. „Promiň, trochu jsem se zasnil. Můžeš říct, co se ti zdálo? Budeme snít spolu.“
 
„Zdálo se mi o tom, že nějaká žena – z mudlovského světa, napsala sedm knih o našem světě. Nejzvláštnější na tom bylo, že se to celé shoduje s tím, co se děje tady. Všechno bylo tak, jak si já pamatuji. Bohužel, jak jsem se dozvěděla od tvého otce a Pottera, byl to jen sen. Do vašeho pátého a do mého sedmého ročníku, se vše shoduje. To je to, co si pamatuji. Pak je však všechno jinak. Jako kdyby ty roky nebyly, jako kdyby,…“
Draco na ni chvíli zíral, neschopen slova. „Tím chceš říct, že o nás ví? Jak se to ale mohlo změnit, jak je možné, že ty si vše pamatuješ jinak?“ 
„Možná,“ odmlčela se. „Co když se stalo něco jinak? Co když je to jen časová smyčka? Třeba se někdo dostal do minulosti a něco změnil. Možné to je, ale důvod, nejspíš, nikdy nezjistíme. Bojovat proti tomu asi ani nepůjde, on je moc silný.“
Oba dva se na sebe chvíli dívali, vyměňovali si svoje pohledy, jako kdyby si chtěli vštípit do paměti obraz toho druhého. Dívali se na sebe, jako kdyby měl každou chvíli nastat konec světa. Znáte ten okamžik, tu chvíli, kdy chcete, aby to neskončilo, kdy chcete uchovat si v paměti ten určitý okamžik. Pak ale přijde někdo nebo se něco stane a ta chvíle je pryč.
Právě to, se stalo jim. Ta chvíle byla tak krásná, ale krátká.
Otevřely se dveře (zase nikdo neklepal) a v nich stál jeho otec. „Synu, jsi očekáván i se svou,“ opovržlivě se podíval na Marion. „Tu děvku si vem sebou.“
„Ano, otče,“ odpověděl mu Draco s pokorou v hlase. Jakmile se však za jeho otcem zabouchly dveře, odfrknul si a protočil oči v sloup. „Pro Merlina, aby ses z něj otče nepo…“
Marion se, i přes vážnost celé situace, rozesmála. Její smích byl tak osvobozující, že se i na Dracově tváři objevil, alespoň, náznak úsměvu. Pak se uklidnila a se zcela vážnou tváří se otočila na Draca, svého pána. Jak předvedla za chvíli, spolu by byly super herecká dvojice. „Pane, co se bude ode mne očekávat,“ promluvila a sklopila pohled.
Dracův výraz ztvrdl, v tu chvíli mu skoro uvěřila, že to co udělal a udělá, je pravda. Surově ji chytil za paži a smýkl s ní na zem. Vlivem nárazu ji z očí vytryskly slzy, ne však smíchu, a se strachem ve svých modrých očích, hleděla do těch jeho, ocelově šedých – plných pohrdání. Na chvíli se tam však objevila bolest a prosba za odpuštění. „Zvedni se, děvko.“ Mávl hůlkou a u jejích nohou se objevilo oblečení. Byla to spíš jen látka, která byla průhledná. „Všechno si vysvlečeš a vezmeš si na sebe toto.“
„Pane?“přerušila ho, se slzami ponížení v očích. „Tohle po mně nemůžete chtít. Bude tam moc lidí a,…“
„Ticho!“vykřikl a opět švihl hůlkou.
Marion se na chvíli rozšířily oči úlekem, ale jakmile na sobě pocítila účinky kouzla, lehce se usmála. I Draco se pousmál a jen neslyšně zašeptal – Promiň.
 
Kouzlo mělo účinek takový, aby nic necítila.
 
Dívka odešla do koupelny a tam se v tichosti převlékla. Draco seděl na posteli a zamyšleně vyhlížel z okna. Jeho mysl se zabývala tím, jaké to bylo dřív, před tím, než se z Pottera stalo to, co se z něj stalo. Nebývalo by všechno lepší, kdyby zvítězilo dobro?
Marion, jej zastihla v zádumčivé náladě. Nechtěla jej rušit, a proto zůstala stát dva kroky za ním. Několikrát nervózně přešlápla a pak promluvila. „Pane? Draco?“ zeptala se opatrně a přikrčila se, čekajíc na jeho reakci. 
Otočil se a chvíli jen němě zíral. „Takhle tam jít nemůžeš. Co jsem to provedl. Pro Merlina, co jsem to za člověka.“ vychrlil ze sebe a položil hlavu do dlaní.
Poklekla před ním a vzala jeho ruce do svých. „Já jsem se s tím smířila, udělej to taky. Prosím. Pro nás, pro naše přátelství.“ usmála se na něj.
Přikývl. Stále svírala jeho ruku a tak se zvedli společně. „Spolu to zvládnem.“ zašeptal. Mluvil tak, jako kdyby se o tom musel přesvědčovat. Zhluboka se nadechl a pak vydechl. Udělal několik kroků a zastavil se u dveří. Uchopil kliku a otevřel.
Teď věděl, že už cesta zpět neexistuje, že už nic nebude takové jako dřív. Nikdy už nebude takový, jaký býval. Stačila jen jedna žena a vše se změnilo.
Na schodech její ruku pustil, jako kdyby jej její dotek pálil. „Běž přede mnou a o nic se nesnaž. Rozuměla jsi?“ zašeptal. Když dívka přikývla, lehce do ní strčil a ona zakopla. Možná to nechtěl udělat, anebo to byl účel?
Naštěstí stali jen na druhém schodě a tak by ji dopad na zem nebolel, chytily ji však ruce nějakého muže a on se na ni chlípně usmál. Poté se otočil na Draca a… „Já si ji půjčím, kámo.“ Nečekal na odpověď a odvedl Marion do nitra domu.
Draco věnoval Marion poslední pohled a pak se celý večer vyhýbal myšlenkám na její osud. Nemusel se vyhýbat jí, protože ji ten večer už neviděl.
 
****
 
Marion vyděšeně pozorovala odcházejícího Draca a nechápala, co s ní bude. Muž ji táhl za sebou a vůbec nevnímal, že by jí mohl způsobit bolest. Ona nic nenamítala, nechala se vést. Zastavili se u dveří a hromotluk zaklepal. Ozvalo se „dále“ a on vešel, předtím však věnoval dívce vražedný pohled a mávl hůlkou.
Dívka se nemohla ani hnout, zbývalo ji jediné, čekat. Zevnitř se ozývaly neznámé zvuky a tak mohla jen odhadovat, co ji tam čeká.
Pak však někdo promluvil nahlas. „Zaveď ji sem. Doufám, že Malfoy ni nenamítal. Přece mu nemohu dát dárek, který si sám nevyzkouším. Co říkáš?“
Marion ke své hrůze, poznala hlas chlapce, muže, který přežil. Kdo však odpověděl, to ji vyděsilo ještě víc. „Ano pane,“ promluvila Narcissa, matka Draca.
Dveře se otevřely, zaslechla ještě něčí smích a pak ji dvoje ruce vtáhly dovnitř. V místnosti byla tma, kterou by neprohlédla ani, kdyby měla super zrak. Mohla jen odhadovat kde je, kdo tam je a kolik jich doopravdy je. Najednou odněkud vyšlo světlo a zcela ji oslepilo. „Má hezkou postavu, co říkáš?“ ozval se někdo. „Myslíš, že už s ní šukal?“
Ty řeči, které jim vycházeli z úst. Dělalo se jí zle. Měla co dělat, aby se nepozvracela. Pak se blízko ní objevilo několik rukou a začali ji osahávat. Nemohla mluvit, nemohla se ani bránit, nemohla vůbec nic.   
Pak se světlo ztlumilo a dívce se naskytl „nechutný“ pohled. Přímo před ní, leželo klubko nahých těl. Mohla mezi nimi zahlédnout jak Dracovu matku, tak Rona Weasleye, několik Nebelvírských, (poznala to podle jejich vázanek, která měli na nahých tělech) tak i několik Zmijozelských. (Stejně jako ostatní.)
Potter ji chvíli pozoroval chlípným pohledem a pak něco zamumlal. „Myslím, že jsem mu dal moc luxusní dárek. S tím by se mělo něco udělat. Trochu mu pomuchláme tu jeho hvězdičku.“
Na to, se však ozval, trochu nejistý, hlas. „Myslím, že mu to moc vadit nebude. Nechová se k ní moc hezky. Strčil ji ze schodů. Kdybych ji nechytil, tak…“
„Mlč!“vykřikl Potter a pak se zeleně zablesklo. Ozvalo se několikanásobné zalapání po dechu a pak ticho. „Má ještě někdo nějaké otázky či poznatky? Rád se poučím.“
Ticho.
„Nikdo? Dobře, kde jsme to skončili?“
Nikdo nijak nereagoval.
Potter se postavil a pomalu přistupoval k dívce, která se pokusila udělat krok vzad. Kouzlo, které na ni použil ten hromotluk, ji to však nedovolovalo. Jednou rukou uchopil její bradu a druhou položil na její rameno. Chvíli zůstal jen stát, nic nedělal. Díval se jen do jejich očí a pak trhl. Látka, kterou měla na sobě, spadla a Marion stála před všemi těmi lidmi, nahá.
Otřásla se.
Pohladil ji po tváři a přiblížil k ní svá ústa. Dělil je jen malý kousek, stačil jen milimetr a jejich rty by se spojily. Ta ruka, která před chvílí svírala její bradu, se přesunula na její krk a byl zrušen i ten malý kousíček, který je odděloval.
Políbil ji. Zpočátku lehce, jako mávnutí motýlích křídel. Poté přidal na intenzitě, prodlužoval hloubku polibku. Vedral se do jejich úst jazykem, plenil je. Snad proti své vůli, zavzdychala a přitáhla si jej blíž k sobě. Tiskla se k němu celým svým tělem.
Chtěla.
 
Co sakra chtěla?
 
Neschopna myšlení, nechala se líbat a hladit. Z její letargie, ji vytrhl hlas, jeho hlas. Zněl chraplavě a byl plný chtíče. „Chtěla bys víc?“
Chce? - Ptala se sama sebe. Vnitřní hlásek ji napovídal, že ano, že je to přesně to, co chce. Mozek jí však říkal – Uteč! Pak se v její hlavě ozval jiný hlas, sugestivně jí vemlouval, souhlasit.
Zbavena bloku, který jí velel, aby se schovala, přitáhla si ho k sobě. Začala ho líbat na tváři, mířila stále níž a níž. Jazykem objela jeho bradavku, (Přesně věděla, co má dělat. Jako kdyby ji vedla něčí ruka. Tahala za provázky.) skousla ji a polibky obdařila celou jeho hruď. Byl nahý, nic jí nestálo v cestě. (Až na jednu – maličkost.)Rty se dotkla špičky jeho krví nalitého a pulzujícího penisu. Jazykem olízla celou jeho délku a pak si jeho podstatnou část vložila do úst.
Zabraná do své „práce“, úplně zapomněla na celé okolí, které si zrovna v tu chvíli, kdy se nemohla bránit, vyžadovalo její pozornost. Něčí ruce, se dotkly jejích zad, zadečku a poté i její jeskyňky, která byla včera tak surově zpleněna.
Chtěla ucuknout, ale ruce, které držely její hlavu, ji v tom bránily. Ruce, které určovaly, co je její jedinou prioritou. Musela ustoupit, musela je nechat, aby ji ponížili ještě víc (oni).
Zpočátku to byly jen ruce. Pak se přidaly ústa, ženská ústa, jak mohla poznat, když ta, která se dotýkala jejího chvějícího se klitorisu, promluvila.  „Je sladká, a jak krásně voní. Teče jako řeka, myslím, že je připravena.“
Chvěla se, třásla se přicházejícím orgasmem. O to bylo větší její zklamání, když jazyk a rty, přestaly dráždit ten vrcholek slasti. On, vytrhl svůj pyj z jejích úst a ona, nedržena žádnými chlípnými pažemi, upadla.
Stačila jen zahlédnout, jak si několika zručnými tahy přetáhl přes špičku žaludu předkožku a na její tělo dopadl proud semene. Opřel se zády o stěnu a vzrušeně dýchal.
Ležela na zemi, celá pošpiněná a zkrápěna jeho semenem, třásla se neuspokojeným chtíčem. Její ručka zamířila na nejvíce vzrušené místo jejího těla. Byla však zastavena. Znovu se k ní sklonila něčí ústa a celou ji postupně čistila. Jako by záměrně, se vyhýbala těm místům, kde by si je Marion přála. Nedělala nic jiného, než že slízávala zbytky po Potterovi.
Marion měla zavřené oči, i přes to na sobě cítila jejich žádostivé pohledy. Celá místnost byla nabitá chtíčem, jako statickou elektřinou.
„Zvedni se a klekni na kolena,“ zavelel ledovým hlasem. Dívka tak učinila a nijak se nebránila této ponižující pozici. (Jak pro koho.) Věděla anebo spíš tušila, co teď bude následovat.
Klečela a čekala.

****

Draco Malfoy, seděl v jednom z pokojů a upíjel již z několikáté skleničky. Teď už netušil, jestli je desátá anebo dvacátá. Po čtvrté již přestal počítat. Vzal do ruky láhev, s úmyslem doplnit již prázdnou sklenici. Jaké bylo jeho zklamání, když vytekly jen dvě kapky. Pevněji láhev stiskl a mrštil s ní do kouta, kde se roztříštila na malé kousíčky.
Vrávoravě se postavil a vydal se k rodinnému baru. V půli cesty, ho však zastavil podezřelý zvuk, který neměl kam zařadit.
Jako pes, se vydal po zvuku, který se mu zabodával do mozku, jako jehličky. Věděl, že kdyby to nešel zjistit, nedalo by mu to večer spát. Jejich dům, byl jedno velké bludiště, ale za těch sedmnáct let, měl tohle sídlo prozkoumané skrz naskrz. „Chi chi, Potter, by se divil, kdyby,…“ ošil se a zamyslel se nad tím, co právě řekl. „Co mi je sakra do toho, co si ten idiot myslí!“ odfrkl si a dál věnoval pozornost tomu vtíravému a doposud neznámému zvuku.
Byl snad všude, ale zvuk jako kdyby se nepřibližoval ani nevzdaloval. Zastavil se u kuchyně a zůstal stát.
Zvuk zesílil a začal nabírat na intenzitě. Draco, nechápavě zavrtěl hlavou a pohled mu sjel na břicho. Pak mu to došlo – Heuréka, chtěl vykřiknout, ale po chvíli si rozmyslel. „Že mě to nenapadlo dřív! Já mám hlad, hlad jako vlk. Sežral bych i vola.“ uchechtl se. „Kdyby mě tak slyšela matka, která je někde s Potterem. Anebo otec, který se zase, určitě, se Snapem…“ zamračil se a podrbal se na hlavě.
Poté však mávl rukou. Proč přemýšlet nad blbostmi. Hlavně, že mám klid od jejich moralizování. Oni tak mohou,…
 
Hed, jak vyšel z té božské místnosti, se vydal zpět na místo, odkud vyrazil. Došel do pokoje, posadil se, a slastně si prohlížel své syté břicho, které již nevydávalo žádné pofiderní zvuky. Mlaskl, krkl a zavřel svá znavená šedá očka. Po vydatném jídle, si přeci zaslouží pořádného šlofíka!
Stočil se do klubíčka. Za chvíli chrápal a nechal si zdát jeden ze svých snů, které se mu zdály vždy, když byl šťastný. Jaké by to bylo, kdyby,…
 
Po několika hodinách, se probudil s výkřikem a vyděšeně se rozhlédl po celém pokoji. Vstal a dal se do prozkoumávání všech koutů, podíval se i do klavíru. Co kdyby se tam někdo schovával?
„Ano, ano! ozval se z otcovy pracovny slastný výkřik, který určitě nepatřil Luciusovi. Poté následoval další, „Řekni, co chceš! Rychle.“
Draco, zalapal po dechu. Nyní už bezpečně věděl, o koho se jedná. Chvíli bez dechu zíral, žádný další výkřik se však neozval. Vyfoukl přebytečný vzduch a zavrtěl hlavou. „Jen sen, nic víc, jen sen,“ uklidňoval sám sebe.
„Už, už budu!“ Opět výkřik a pak ticho.
Blonďatý chlapec vyskočil z křesla a vyběhl po schodech nahoru do svého pokoje, kde za sebou důrazně zabouchl dveře. Opřel se o ně a zrychleně dýchal.
 
***
 
Severus Snape, se usmál a pořádně a hlavně, spokojeně, se uvelebil na místě, kam chodí i císař pán, pěšky. „Luciusi, už nikdy nebudu jíst ty tvoje hrudky a ani tvé vyhlášené domácí víno. Po jednom mám zácpu a po tom druhém,… Sice jsou chutné, ale ty muka, která potom musím prožívat. Škoda mluvit. Co by na to řekla tvoje žena, kdyby věděla, že mi dva spolu,… Áááách,…“
Následovaly nechutné zvuky a Lucius, si sevřel nosní dírky. „Řekni, co chceš! Rychle!“ Došel k oknu a otevřel ho dokořán. Vykoukl ven a zhluboka se nadechl. Proč zrovna já, musím mít toaletu ve své pracovně.“ zavrtěl hlavou a vydal se ke dveřím vedoucím na toto vysoce soukromé místo. Zaťukal a čekal.
„Už, už budu!“ odpověděl na ťukání, Snape.


Žádné komentáře
 
Kdo si nedá pozor, tak ať jde.