Jmenuji se, Tonksova!

Ahoj lidičky, opovažte se mě říkat - Nymfadoro! Jsem Tonksová

Témata

Proč?

Počítadlo

Kalendář

Kecky

Sestřička

Obrázek

Vtipy

Počasí

* * *

ICQ

Kuk

Nojo no

Možnost volby

Úvod a Prolog

ÚVOD

Celá jejich civilizace byla to nejnádhernější, co tahle země nosila na svých bedrech. Dokázali vše,možné i nemožné.
Co se však stalo, že se tak, z čista jasna,vypařila?
Na nás, obyčejných smrtelnících, je, abychom to objasnili. Anebo se alespoň, zkusily objasnit. Můžeme nechat rozvíjet naši fantazii a zahrát si na věštce anebo se pokusit pochopit proč!

Snad je to nad naše chápání anebo není?
Tímto bych se chtěla dostat do jejich duše. Vlastní silou zjistit, co se mohlo stát.
Nebo se alespoň pokusím, abych přiblížila jejich život.
Co se mohlo stát, ale nestalo. Anebo, stalo?
Kdo ví?
Asi to už nikdo nezjistí.
Já se budu snažit, pomocí jedné rodiny, přiblížit život celého společenství. Jejich rodů, zvyklostí a možností, které měli.
Snad za to mohla válka, nemoc, či nějaká katastrofa?
Anebo si za to mohli sami?
Zničili životodárnou zem a ona, ta země, která je celé ty roky živila, jim to vrátila?

Tato rodina byla známá v celé Atlantidě, byla vážená a bohatá. Něco se však stalo a vše se změnilo. Změnila se nejenom, tato rodina, ale i ...  

Vraťme se však k tomu, jestli tato civilizace, doopravdy existovala. První zmínky o ní, pochází od filozofa a myslitele Platóna.
Jde tedy o mýtus, anebo se zakládá na pravdě?
Nejsem tu proto, abych to rozhodla, já vám pouze budu vyprávět příběh, který se možná stal, anebo, nestal?

Nechám se inspirovat všemi možnými i nemožnými legendami. Tenhle příběh se mohl stát kdekoli a kdykoli. Nyní však bude zasazen do bájné Atlantidy.

Je vůbec možné, aby byla celá civilizace, smetena jen a pouze, že na ni seslali obrovskou přírodní katastrofu, bohové?
Když se tak stalo, určitě k tomu měli i důvod. Nic se neděje jen tak, proto, že někdo chtěl. Vše má své důvody a opodstatnění.

Nyní se můžeme pustit do toho. Je, anebo není, možnost volby?

PROLOG


Tento příběh se odehrál před dávnými časy. Kdysi, kdy ještě nebylo na světě tolik lidí. Byl to úsvit dějin. Tyto události předznamenaly vývoj dalších let, století a tisíciletí.
Nebyly to však chvíle jenom šťastné, byly také naplněny závistí a nenávistí. Není to jen věcí našeho světa a našeho století.
Všechny takové události, ať úplně stejné anebo jiné, se odehrávaly po celou dobu. Evoluce možná lidi změnila, ale někdy. Bohužel je tomu stále častěji, se chováme ještě hůře než ti, co žili před námi. Ani zvířata,...

Na samém konci světa. Anebo, možná to nebyl konec světa, ale kdo ví. Nacházelo se na vysokém kopci město, které nemělo v těchto časech obdoby.

Bylo to město bohaté a plné lidí, věřili v bohy a klaněli se jim. Měli i svoje politiky, uspořádání podle toho, kdo co měl a uměl.
Ti, kteří na tom byli finančně o dost lépe než druzí. Žili v přepychových domech plných sluhů a otroků. Mohli si vybírat, cokoli, na co ukázali, to bylo jejich.
Pak se však v tomto městě nacházeli lidé, kteří neměli nic, jen svůj život. Pro některé to byl život plný utrpení a strádání. Někteří si však našli svůj cíl, to, čeho chtějí dosáhnout. Pro většinu to však byl nedostižitený sen. Pouze snili a jaksi zapomněli na to, že by měli žít.
Také tu byly tací, kteří žili tak jak mohli. Nebyli ani bohatí, ani chudí. Prostě byli průměrní. Proplétali se kolem, dokázali všeho využít a vždy se přitočili tam, kde jim něco říkalo: Tady se ti povede, jen tak dál.
Ne každý z těchto obyvatel byl obyčejný člověk, našlo se pár takových, kteří byli něčím jiní. Odlišovali se od ostatních nejenom svým vystupováním, ale i stabou těla, oblečením. Byli to lidé, kteří byli cizinci. Ať ve své zemi, anebo tu. Kdekoli se objevili vzbuzovali obdiv, hrůzu anebo, nenávist.

Nikdo však nevládl v této zemi, vláda byla svržena a nastolena republika. Žádný abstolutistický panovník, již tuto zemi neničil. V mnohém toto město přeskočilo svoji dobu, ale měli přijít chvíle, které to všechno změní.
Nebude to však rychlá změna. Ne, bude postupná, ale o to zdrcující. Vrátí se zpět to, co si lidé mysleli, že se již neobjeví.
To by, ale nesměli žít na světě lidé. Homo sapiens, možná stojí na vrcholu, na posledním stupínku evoluce. Stačí však jeden jediný krok a cesta ke zkáze je zde.
To by nesměli žít lidé, kteří chtějí ovládat druhé. Lidé, kteří těží ze všeho, i z bolesti, lásky nebo nenávisti.

Vraťme se však k popisu toho nádherného města stojícího na vysokém kopci. Když jste pohlédli na jakoukoli stranu, nikdy jste nedohlédli na jeho konec. Bylo obehnáno vysokou a pevnou zdí. Nikdy nebylo dobito a nikdy do něj nevstoupila noha vojáka.

Nebo to všechno byla lež?

Všichni kteří si pamatovali doby minulé, bylo jich však velmi málo, si předchozí léta pamatovali jinak. Zeptal-li se někdo cizí, rodilého obyvatele tohoto města, ten se rozhlédl a pouze přikývl. Pak se však rozběhl a zmizel.
Když se někdo odvážil promluvit,najednou ho nebylo. Mohli jste hledat, ale nikdy jste nenašli. Mnoho lidí zmizelo, nikdo se však tím nezabýval. Proč taky? Kdo by chtěl zmizet a už nikdy nevidět své blízké.
Všichni si zvykli, že je lepší se neptat. Raději žít v nevědomosti, než zmizet a nikdy se neobjevit.

Když svítalo, pomalu se prodíraly sluneční paprsky skrz skály, a pak se slunce vyhouplo nad obzor a ozářilo celé město.
Vysoké zdi hradeb, chránily město před nájezdy vojáků a zabraňovaly tomu, aby brzy ráno svítilo do oken slunce.

Lidé žijící na
západní straně města, se probouzeli později. Samozřejmě zde žili lidé, kteří nepracovali. Vysoce postavení úředníci a ti, kteří měli „vládnout“, vstávali až když ti méně šťastní, chodili ze svých domovů za prací.
Z jihu bylo kolem města moře, i toto chránilo zdejší obyvatele od dobyvačných kmenů, kteří neznali lodě. Nikdo nebyl schopen dohlédnout na jeho konec.
Sever města byl nejméně obydlen, důvodů by se našlo mnoho, ale asi ten nejdůležitější byl, že se tam nacházel les. Les, který byl opředen historkami, z kterých běhal mráz po zádech. Bylo zde i pohřebiště, zde se nacházeli předchozí panovníci. Pouze jeden byl pohřben na východě.
Tento panovník byl za svého života nenáviděn i milován. A možná právě proto, se nachází jeho hrob zde.
Východ – protože zde se rodí nový den, byl pro tyto lidi něčím zvláštní. Věřili v to, že když zde bude pochován tak veliký člověk. Ten, kdo dokázal ve svých lidech vyvolat tak rozporuplné pocity. Bude tak tento lid ochraňovat.
Možná se to zdá nesrozumitelné, ale popsat jejich zvyky, by vydalo na deset dalších stran. Takže, pokusím se to zkrátit.
Ve středu města byla obrovská kašna, z které brali obyvatelé osvěžení v horkých dnech. Byl na ní vyobrazen bojovník, nejspíše první král, všude kolem se mu klaněli lidé a zvířata, některá již lidé ani neznali, vyhubily je.
Na východě bylo i několik chrámů a již dříve zmiňovaný les. Jedna legenda praví, že se do města dostala víla. Zamilovala se do jednoho chasníka, který všk její lásku neopětoval a ona na něj a jeho rod, uvalila kletbu.

Tato praví
: Nikdy a nikdo z jeho rodu, nesmí najít lásku, a pokud se tak stane! Musí ji ztratit, za to, že zostudil její jméno.
Mnoho lidí z toho rodu za jeho čin zaplatilo. I když se na ni za několik let zapomnělo, stále nebyl nikdo z této rodiny šťastný. Až když se objevila jedna dívka.
Snad něco věděla? Možná. To už nikdo nezjistí.
Zamiloval se do ní jeden z rodu, nyní již královského, a ona porodila dítě. Byla to holčička. Žena se však ztratila, i s dítětem. Muž několik let truchlil, pak však zapomněl a znovu vzplanul láskou. Ze svojí ženou žili šťastně, až když zemřel, vzpomněl si na svoji dceru a zapřísahal svého syna, aby ji našel.
I ten však po několika letech zapomněl.
Syn jeho syna, se zamiloval. Nikdo tu dívku neznal, ale byla krásná. Ona však jeho lásku neopětovala, věděla že jsou zpřízněni. Stále ho odmítala, až mu došla trpělivost a vzal si, co chtěl.
Toho dne se zachvěla zem a zvedl se vítr, vlny hrozily zatopit město. Z těchto vln se zjevila žena a hromovým hlasem zvolala. „Své dcery jsem poslala do tohoto města, aby šířily lásku a porozumnění. První se vrátila, dříve vás však proklela. Druhá si odnesla holčičku, moji vnučku. Byla to odměna. I tuhle dívku jsem sem poslala, a co se jí stalo! Za to, ponese tento rod prokletí. Jedna dcera vám jej dala, druhá si ho zpátky vzala. Já ho zpátky posílám, nikdy nebude přímý rod, vždy ten nejstarší nebude moci. Snad přijde pomoc, já však nevěřím.
Potomci jejich, vzniklí z lásky, nedožijí se věku a možnosti dále pokračovat v linii tohoto rodu.

Tato pověst byla prověřena mnoha zkoužkami a nikdy ji nikdo nezlomil. Snad proto, se žádný nedočkal potomka. Všechny dívky, které se narodily, byly odloženy a chlapci byli posláni do cizích zemí.
Ani tam však neunikli kletbě a vždy ve věku deseti let, zemřeli. Rod však dále pokračoval, protože se do něj přiženil vždy nějaký muž. Ten však vzal si jejich jméno a dál jejich rodová linie pokračovala.

Nikdo však neví, co se stalo s mužem, který to vše způsobil. Zmitel z povrchu zemského? Anebo se ukryl před zlobou té mořské ženy?

Další z legend vypráví, že ten, kdo dokáže sjednotit všechny země. Dokáže i zničit kletbu, která špiní to jméno.
Objevila se dívka, ta kterou si vzal, proti její vůli. Snad mu chtěla odpustit? Nikdo neví, ale přinesla si sebou chlapečka a ten zůstal ve městě. Ne však u vládnoucího rodu, ale u jednoho ze sluhů. Co se s ním stalo dál, mnoho lidí neví. Snad se objeví a všechno se změní.

Za jednoho jarního úsvitu se jedním domem, který stál na hlavní třídě, ozval dětský pláč. Po kterém následoval výkřik ženy a pak více méně tichý hlas, porodní báby. „Maminko, máte chlapečka. Jak ho pojmenujete?“
Lizaiel, po mém nebohém otci.“ promluvila prvorodička. Její hlas byl prosycen smutkem, a na tvář ji dopadly kapky slziček, které si prodírali cestu na její tváři.
Určitě to bývala krásná dívka, ale před nedávnem byla její bezchybná tvářička, zrůdně znetvořená. Jizva, která se jí táhla od čela až k spodímu rtu, jako by zázrakem nenarušila její mandlové oči. Neměly jen tvar, ale i barvu mandlí.
Chlapeček, který se jí narodil, nebyl zrozen z čisté lásky. Byla otrokyní v tomto nádherném a bohabojném městě. Jaká ironie osudu, že právě ona, se stala otrokýní. Tato dívka, kdysi, ano, je to dávno. Patřila k jedné z nejváženějších rodin a mnoho mužů se chtělo stát jejím manželem.
Její otec, pro kterého prolévala slzy, byl zabit.
Ne ve válce!
Mnoho let se v této zemi neválčilo, nikdo již něvěděl, co tohle slovo znamená. Mnoho těch, co to snad možná věděli, bylo zabito.
Podíval se na svého syna, posadila se a opřela se do polštářů. „Prosím, mohla bych ho pochovat.“ V této jedné větě, bylo tolik bolesti. Věděla, že jo to naposledy, co se bude moci dotknout jeho, zatím, bledé tvářičky.
Porodní bába se nervózně ohlédla a poté přikývla. „Prosím, ale hlavně, rychle. Pán by se mohla zlobit, že...“
I když byla tato dívka otrokyní, dříve to bylo jinak, a proto se porodní bába smilovala. Dítě, které chovala v náručí, položila do Eriniiny náruče a otočila se, aby jim mohla ponechat alespoň chvíli, pár minut na rozloučení.
Děkuji Mirael, jsem vaší dlužnicí. Kdyby jste něco potřebovala,...“
Ne, je to přeci vaše dítě. Tohle po vás neměli chtít, nikdo nemá právo, ... Ani on ne!“ otočila se, její oči se zaplnily slzami, které setřela a pohledem plným porozumnění se sehnula k Erinyi. Dotkla se její tváře, prstem přejela po jizvě a kousla se do rtu. „Je mi to tak líto.“
Prosím?“ otočila se na ni Erinie a v očích se jí mihlo podezření. „Čeho litujete, Mirael?“
Oslovená žena, sebou cukla, jako kdyby, přistižená při činu a odvrátila hlavu.
Probíhal v ní boj. Bojovala se svým vědomím a tím, co slíbila.

Ta dívka trpí. Vždyť ani neví, kdo je její matka! Nezná svou minulost
. Proč se všechno musí opakovat? Jako kdyby nebylo dost bolesti, je to snad, prokletí?

Víš,...“ odhodlala se k tomu, aby začala. Nesmí žít v nevědomosti. Ne, to nedovolím! „..., ono se to již stalo! Řeknu ti příběh a ten ti snad všechno objasní. Musíš věřit, že se to stalo. Možná,...“ odmlčela se. „..., možná se ani stát nemusel. Poslouchej!“
Posadila se do křesla, které stálo u postele. Vyhlédla z okna, odkašlala si a začala vyprávět.

Je to již mnoho let,...“

 

 

Žádné komentáře
 
Kdo si nedá pozor, tak ať jde.