Jmenuji se, Tonksova!

Ahoj lidičky, opovažte se mě říkat - Nymfadoro! Jsem Tonksová

Témata

Proč?

Počítadlo

Kalendář

Kecky

Sestřička

Obrázek

Vtipy

Počasí

* * *

ICQ

Kuk

Nojo no

Jak jsem se stala bystrozorkou

Adriana Mancini – Její příběh

- třiatřicetiletá svobodná matka dvou dětí - dvojčata (holčička a chlapeček 5let), nikdy neřekla, kdo je jejich otec. Její rodiče již nežijí, zůstali v Itálii, kde zemřeli
- je to pohodářka, ale pokus ji něco naštve anebo se jí někdo nelíbí, dokáže kolem sebe "mlátit"
- dělá vše pro své děti, jsou pro ni celým vesmírem
- blondýnka se zelenýma očima

Po neosvětlené ulici, kráčí dívka. Nevypadá, že má strach, ale měla by mít. Zatím neví o tom, že tenhle den, změní celý život.
 
„Ale, ale.“ Ozvalo se jí za zády.
Ohlédla se, nikoho však neviděla. Pevněji sevřela hůlku v ruce a přidala do kroku. Chtěla být odsud co nejdříve pryč.
„Kámo, podívej! Chce nám zdrhnout, asi má strach.“ rozesmál se a za chvíli se k němu přidal další hlas. „Ty, šmejdko! Stůj!“ Tento hlas byl chladný, neosobní.
Dívka se otočila a vyslala několik kouzel, bohužel se netrefila.
„Vedle, šmejdko!“ ozval se posměšně. Ženský hlas, který zněl ironicky.
Nervózně se rozhlížela kolem, nikdo se neukázal. „Srabi!“ vykřikla.
„Copak?“
Z temnoty se začaly objevovat postavy, byly tři. Souhlasí to, nikdo další tu není. Pomyslela si Adriana. Musím něco udělat.
„Kočička není zdejší, to je dobře. Nikdo ji nebude postrádat. Pěkná, co?“
Teď, nebo nikdy! Nyní svá kouzla vrhala cíleně, nikomu však neublížila. Jak to vypadalo, ani oni jí nechtěli ublížit, prozatím.
„Crucio!“ zavřískal zezadu hysterický hlas.
Dívka se zhroutila a začala se svíjet na zemi. Křičela, nikdo ji však neslyšel. Nebo snad, nechtěl slyšet?
„Už dost!“ vykřikl jeden z mužů. „Chceme si to s ní užít, že jo, chlapi!“
„Ale, ale,… Co by na to řekla tvoje ženuška?“ zeptala se neznámá posměšně.
„Nic, pokud jí to neřekneš, švagrová.“
Zezadu se ozvala nervózní a tichá námitka. „To snad,… ty ji chceš?“ polkl. Větu nedokončil a kousek poodstoupil.
„Jasně. Taková, děvka, by měla být ráda. Normálně bych o ni ani boty neotřel. Šmejdku!“
„Copak, bratránku? Ty máš strach? Tvůj bratříček by byl rád.“ zachechtala se.
„Sestřenko, ty mlč! O něm ani slovo!“
Měřili se vražednými pohledy a ani jeden nechtěl ustoupit. Až když je z jejich „zaujetí“, vytrhl hlas muže, který se choval tak, jako kdyby tomu všemu šéfoval.
„Vypadněte, oba! My dva to vyřídíme, že jo kámo.“
Poslední z mužů jen přikývl a hladově pozoroval bezbrannou dívku. Sledovala to s hrůzou v očích. Měli na sobě tmavé oblečení a na hlavách kápě. Takže jim nebylo vidět do obličeje.
„Kdo jste?“ zašeptala zajíkavě.
„Smrtijedi.“
V tu chvíli se ji zatmělo před očima. Nic nevnímala. Upadla do bezvědomí.
 
***
 
Otevřela oči, ležela na studené zemi, nejspíš v nějakém sklepení.
„Myslíš, že se už probrala?“ promluvil nový hlas, který prozatím neznala. „Šel bych se na ni podívat, trochu si pohrát.“
„Jestli chceš.“ odpověděl mu jeho komplic bez zájmu.
Otevřely se dveře, ona nic nevidí. Napíná zrak, co nejvíc to jde. Nic však nepomáhá.
„Jsem slepá.“ vykřikla.
„Kdepak,“ ozval se znovu. Ten jeho hlas je odporný, odpudivý a slizký. „nechtěli jsme, abys nás poznala. To bychom tě museli zabít. My tě zabít, ale nechceme. Náš cíl je jiný, necháme tě žít s vědomím, že to byla tvoje vina. Ty můžeš za to, co se ti dnes stane.“
Blížil se k ní, slyšela jeho zrychlený dech. Cítila horkost jeho dechu, ze kterého se jí zvedal žaludek. Snažila se odsunout co nejdál z jeho blízkosti, narazila však do zdi.
„Ani se nehni!“ přikázal jí, jako psovi. Přitlačil jí hůlku ke krku a zasyčel. „Říkal jsem, že tě nezabijeme. Já sliby plním. Nenuť mě k tomu, abych to měnil.“
Tiskl se k jejímu tělu, jeho zpocené ruce, ji bloudily pod šaty. Jedním trhnutím je z ní serval. Ležela na zemi, jen ve spodním prádle a třásla se vzlyky.
Odtahoval její stehna od sebe, bránila se, neměla však šanci. Hůlkou ji pohladil přes kalhotky. Otřásla se odporem.
Pustil ji a ona sevřela nohy k sobě. Teď se k ní začal chovat ještě netrvaleji.
Nalehl na ni a strhl jí i poslední část oblečení, kterou měla na sobě. Podprsenka následovala kalhotky a v mžiku před ním ležela nahá.
„Prosím, nechte mě. Nikomu nic neřeknu, jen mě nechte. Prosím.“
Neodpověděl jí, přitiskl se k ní ještě těsněji. Hladil ji hrubýma rukama a v prstech jí sevřel bradavku a poté ji kousl do rtu, až vytryskla krev.
Zaskučela a znovu prosila. Nic však nepomáhalo. Jeho nezajímalo, že se jí to nelíbí. Odtrhl od sebe její nohy, stáhl si kalhoty a prudce do ní vnikl.
Vykřikla jako poraněné zvíře, už neprosila, jen plakala.
Stále do ní pronikal, pak najednou ztuhl a zároveň skousl surově její bradavku.
Vykřikla a omdlela.
Rozletěly se dveře a v nich stál druhý muž. „Idiote!“ zaječel. „Takhle, se nechová muž našeho postavení ani k té nejhorší děvce, ignorante.“ Odhodil ho od nebohé dívky. „Chovej se, jak se sluší a patří, aby se jí to líbilo. I když to nedělá dobrovolně. Dívej se a uč se.“
Sklonil se k omdlelé dívce, zašeptal kouzlo, které ji ihned probralo.
Políbil ji na rty, jemně a něžně. Odtrhla se a odklonila hlavu. Líbal ji po celém těle. Jazykem jí obkroužil bradavku, palcem jí přejel po klitorisu, až vyjekla a hladil ji na vnitřní straně stehen. Vyrazila mu pánví vstříc, po chvíli však ucukla.
„Já nechci, prosím.“ zašeptala vzrušeným hlasem.
„Jsi si jistá?“ zašeptal jí do ucha. „Tvé tělo mluví jinak.“
Rty našel její stydké pysky a vchod do jejího lůna, projížděl ji jazykem, až znovu vzrušeně vyjekla.
„Co na to říkáš?“ otočil se na druhého muže.
Ten neodpověděl, dělal si dobře.
Naposledy ji políbil na krví nalité pysky a vzrušeně se chvějící klitoris a pronikl do jejího nedočkavého lůna. Pomalu a něžně do ní pronikal a po chvíli vyvrcholil. Chvíli zůstal v její chvějící se pochvě, pak z ní vyklouzl a odešel.
I ona došla vrcholu, poté se otočila na bok a zvolna oddechovala. Do prdele, mě se to líbilo. Pro Boha, co když otěhotním?
Ze svého „přemýšlení“, byla vyrušena divokým výkřikem a dopaden semene na své tělo. To prase, to na ní vystříklo. Otřásla se a přitiskla si kolena k tělu.
Někdo rozrazil dveře a hodil na ni deku. „Ty, prase! Vypadni, jdeme pryč.“ Sehnul se k jejímu tělu, přitiskl ji ke rtům lahvičku a donutil ji, aby ji vypila.
Ucítila na tváři letmý polibek, a to bylo poslední, co si pamatovala.
 
***
 
Probudila se, byla nahá, pouze přikrytá nějakou dekou. Na zemi, kousek od ní, ležely její šaty a hůlka. Vzala ji do roztřesených rukou, několikrát s ní mávla a poté se přemístila ke svému hotelu.
Zalezla do pokoje, umyla se, zabalila si a zaplatila svoji útratu. Poté se znovu přemístila, tentokrát před ministerstvo. Kde si zašla do oddělení – Žádost o trvalý pobyt.
 
***
Adriana, tak se tato dívka jmenuje, seděla v místnosti. Všude kolem byly usměvavé tváře šťastných žen nebo dívek. Jen ona tak nevypadala.
Bílo, ticho a neuvěřitelná čistota, to vše bilo do očí.
„Paní Mancini!“ ozval se milý hlas sestřičky.
Nacházela se v ženském oddělení v nemocnici u sv. Munga.
„Slečna.“ odvětila jedovatě.
„Promiňte.“
Vstoupila do ordinace a zůstala stát ve dveřích.
„No tak, posaďte se. Mám pro vás radostnou novinku.“
„Díky, já postojím.“ Ušklíbla se kysele, věděla, co bude následovat.
„Budete maminka.“
„Děkuji.“ zamumlala, otočila se a odešla.
 
***
 
Tentokrát seděla v pohodlném křesle, nohy položené na taburetu, pletla.
Napravo na posteli, ležela růžová soupravička, nyní pletla modře.
Položila si ruku na břicho a zašeptala. „Tak co“ Budete stejní, anebo jiní?“
 
***
 
„Maminko, tak co? Jak pojmenujete ten svůj páreček, jsou to holka a kluk.“
„Mark a Lisa.“ zašeptala.
„Tatínek na ně bude pyšný.“
„Nemají otce.“ procedila to slovo, skrze pevně sevřené rty.
„Promiňte, omlouvám se.“
 
***
 
Stála opřená o stůl a pod nohama, se jí batolily dvě děti. Holčička se posadila na bobek a zažvatlala, prstem ukazujíc na svoji matku. „Máma.“
Ta se usmála, vzala ji do náruče a položila do postýlky, stejně jako jejího bratra.
Sehnula se k nim, udělala jim na čele křížek a zašeptala. „Marku, musíš se o ni starat.“
 
***
Stálo to v Denním věštci, černé na bílém, ihned na první straně, velkými písmeny. STAŇTE SE JEDNÍM Z NÁS. Nadechla se a pokračovala v čtení.
Nechcete, aby zlo zvítězilo? Nechcete, aby vaše děti prošlí tím, čím VY? Přidejte se k nám a můžete s tím něco udělat.
BYSTROZORSKÝ VÝCVIK PRO KAŽDÉHO, bylo pod tím napsáno.
Zavřela noviny a postavila se. Došla k oknu a vyhlédla ven. Na zahradě si hrály její děti, vypadaly šťastně.
Usmála se a přikývla. „Ano,“ promluvila do ticha. „chci.“

 ***

„Proč se chcete stát jednou z nás?“
Na tuto otázku odpověděla svým příběhem. Ten člověk byl první, kterému se svěřila.
Když se jí zeptali, jestli je v tom pomsta, odpověděla.
„Nechci, aby si moje děti musely projít tím, co já, a ani nikdo další. Chci s tím něco udělat a zároveň zjistit, kdo je jejich otcem."
---------------
Žádné komentáře
 
Kdo si nedá pozor, tak ať jde.